1. 12.
Jedním z filmů, který měl předpremiéru v rámci festivalu francouzského filmu byl i snímek Cesty za horizont, kde si zahrál svou poslední roli také Guillieme Depardieu. Příběh by se dal popsat několika větami. Jonathan Vogel přišel po tragické nehodě o nohu a současně i o svou životní lásku Annu. Nadějí je pro něj nová genetická terapie. Nechá se přijmout na kliniku léčba, ale nevychází zcela podle plánu a Jonathanovi jde brzy o život. Jediný komu na něm záleží je vědcova dcera Alice, která se ho pokusí zachránit.
Dějová linie je ale na můj vkus trochu zmatečná a některé informace se člověk dozvídá jen tak mimochodem a to ještě musí dávat pořádně pozor. Film sice nemluví o tom, proč se stala nehoda, kdo ji způsobil a jestli ona nehoda zničila Jonathanovi vztah s Annou. Nicméně z několika indicií jsem si složila jakási vlastní příběh. Myslím, že Jonathan rozhodně za nehodu mohl protože měl výčitky svědomí. Anna byla těhotná a o holčičku kterou čekala přišla. Jonathan se ale nikdy nesmířil s tím, že se s ním rozešla. Ale proč se sním vlastně rozešla? Opravdu kvůli tomu, že přišel o nohu? Nebo proto, že přišel o možnost mít děti? Co vlastně chtěkl genetickou terapií docílit? Aby mu narostla noha a nebo prostě celkově zregenerovat celé své já? Myslím že spíš to druhé. Další zajímavostí je vztah vědce a dcery. V jednu chvíli totiž dceři říká, že jí miluje jako miloval její matku. Jenže její matka zemřela a pak se narodila ona. Je tedy Alice klonem své matky? Nebo vedlejším produktem genové terapie? Nevzniká vlastně v Jonathanovi nový Jonathan a nezabíjí toho starého?Konec filmu, ale žádnou tuto otázku nezodpovídá. Žádné vyústění, žádná osvěta. Alice umírá a zachráněný Jonathan možná začne zase žít normální život?
Tags: Alexandre Iordachescu, Cesty za horizont, Guillieme Depardieu, L’Enfance d’Icare, recenze
